Jaký byl první týden konference, která by měla přijmout aktualizovaný Telekomunikační řád neboli ITRs (International Telecommunication Regulations) (dále jen „Řád“)? Pro některé účastníky byl dosavadní průběh v zásadě očekávaný, pro mnohé byl překvapením. Více napoví souvislosti.
Současné znění Řádu pochází z roku 1988 a je poplatné době, kdy každý stát vlastnil svého monopolního telekomunikačního operátora a mezinárodní telekomunikační provoz tvořilo především telefonní volání prostřednictvím pevných linek. Telekomunikační řád tehdy pomáhal upřesnit i takové záležitosti, jako stanovení měny, v níž si mají státy navzájem zúčtovat telekomunikační služby.
V mezidobí se telekomunikační prostředí zásadně změnilo, skončily státní monopoly, nastoupil liberální trh. Vznikla řada nových operátorů. Mezinárodní komunikace již nepotřebovaly detailní předpisy. Operátoři bez asistence států mezi sebou uzavřeli komerční dohody, sami si zvolili prostředky, sjednotili technické podmínky, dohodli ceny. Došlo k dosud nejdynamičtějšímu rozvoji telekomunikací. Rozvinuly se mobilní sítě a jejich propojení umožňuje komunikovat prakticky po celé zeměkouli. Za vše hovoří dnešních 6 miliard uživatelů. S rozvojem komunikačních sítí se rychle z plenek vyklubal internet a stal se nástrojem společenského a ekonomického rozvoje.
Evropské země proto původně došly k názoru, že Řád již pozbyl důvod existence a mohl by být bez náhrady zrušen. Byly to však především země s dosud neliberalizovanými telekomunikacemi, země prosazující vysoký stupeň regulace telekomunikací státem s četným zastoupením zemí rozvojových, které prosadily na Konferenci vládních zmocněnců Mezinárodní telekomunikační unie (Mexiko, Guadalajara, 2010) svolání WCIT k revizi Řádu.
Pro ty, kteří by sledovali průběh jednání konference a projednávané návrhy, by bylo asi překvapením, že jejich základ netvoří nosná myšlenka, jak popsaný pozitivní vývoj ještě urychlit a přispět tak k tomu, aby přinášel maximální prospěch co největšímu podílu populace. Často opakovanými termíny jsou pojmy, které jako by pocházely z trestního zákoníku – kybernetická kriminalita (cybercrime), zneužití (misuse), bezpečnost (security), podvod (fraud), téma obtěžující/nevyžádané komunikace (spam), ochrany dítěte (Child online), znečišťování životního prostředí (eWaste). Nezasvěcený pozorovatel by musel nabýt dojmu, že se v Dubaji sešli zástupci policejních složek a legislativci trestního práva.
Kde je původ a které země jsou proponenty těchto témat? Je to celá řada rozvojových zemí, ale i země jako je Čína a Rusko. Rozvoje komunikací přináší zemím nejen prospěch, ale nezřídka i problémy. Řád má být mezinárodní smlouvou stanovující hlavní principy mezinárodních komunikací. Posláním ITU je řešit technické záležitosti přenosu informací. Nedotknutelná má být suverenita zemí, nedotknutelný má být i prostřednictvím telekomunikací přenášený obsah. Volání po tom, aby Řád obsahoval ustanovení s výše uvedenými termíny, nebo aby se působnost Řádu rozšířila, má zřejmě příčiny jak objektivní, tak zástupné.
Důvodem může být třeba snaha řešit ekonomické problémy státu, ale i problémy politické či náboženské. A podle zájmů si některé státy pojmy účelově vysvětlují a argumentují potřebou řešení. Příznačné je, jaké řešení je někdy požadováno.
Příkladem je situace malé rozvojové země, závislé na spojení se světem jen přes území jiného státu a prostřednictvím jediného operátora v sousední zemi. Takový monopol nezřídka znamená i vysoké ceny. Nemůžeme se divit, že představitelé této země vidí naději v tom, že Řád zabrání takové situaci určitým ustanovením. Přitom je zřejmé, že taková ustanovení nepatří do dokumentu, který má platit univerzálně, a řešením jsou konkrétní dohody a nejlépe kroky, které povedou k vytvoření dalších komunikačních kanálů a k stimulaci soutěže.
S pojmy lze operovat. Bezpečnost komunikací je jistě v tom, že komunikační síť, přes kterou probíhá mezinárodní komunikace je odolná proti přetížení, narušení, povětrnostním vlivům, zemětřesení, záplavám, výpadkům elektrické sítě. Je ale oprávněné dožadovat se prostředků jejího ovlivňování za účelem „zajištění bezpečnosti“, pokud je za tímto pojmem je chápáno pojetí bezpečnosti např. v tom, že použitím komunikační sítě nedojde ke komunikaci osob z různých náboženských kast, přístupu k sexuálně citlivému obsahu či nekontrolovatelné komunikaci příslušníků politické opozice?
Jde přitom i o svobodu internetu, jak je to prezentováno některými aktivitami? Ano, také.
Telekomunikační řád je dokument, který doplňuje Ústavu a Úmluvu ITU. Je mezinárodní smlouvou podléhající ratifikaci. Vymezuje právní rámec. Jsme proto svědky pokusů svobodu internetu omezit prostřednictvím infiltrace a eroze smlouvy. Počínaje pokusy o účelové vložení ustanovení o bezpečnosti komunikací a podobných, které by měly odůvodnit již delší dobu proklamované požadavky vedoucí k rozhodování o internetu. Např. Rusko a Čína patří mezi skupinu zemí propagující, že otázky adres, číslování, jmen a domén má celosvětově spravovat ITU. Stěží lze přisoudit váhu argumentaci typu, že je třeba předejít nedostatku zdrojů a zabránit „monopolu“ v situaci, kdy se prokázalo, jak vysoce efektivně dokázala nezávislá správa internetu neovládaná mocenskými zájmy žádné politické reprezentace zajistit přecházení na IPv6. Patří sem i snaha prosadit, že se má Řád vztahovat na ICT, aniž by bylo přesně vymezeno, co vše pojem ICT zahrnuje. ICT jsou obecně chápány široce, nejsou jednoznačně definovány. Na rozdíl od telekomunikací, kde jde o přenos signálu nesoucího informaci, mezi činnosti spadající pod pojem ICT se dá snadno zahrnout zpracování informace (processing). A tedy prolomení tabu, že přenášený obsah není předmětem působnosti Řádu a přenosem nemá být obsah dotčen.
Na druhé straně země rozvojového světa, které si z nejrůznějších důvodů nedokáží poradit s reálně existujícími negativními vlivy jako je spam, obtěžující volání, předražené tarify snadno podléhají představě, že hlásání „potřebných změn“ Řádu je v jejich zájmu.
Vezmeme-li v úvahu, že ustanovení Řádu mají vyhovovat jak zemím, jejichž legislativa zásahy do komerční sféry nepřipouští, tak i méně rozvinutým zemím s dosud neliberalizovaným trhem, které požadují např. i existenci ustanovení, že tarify stanoví stát, jde často o požadavky zcela protichůdné. A nalezení kompromisního znění jednotlivých ustanovení Řádu je proto velmi náročné.
Svým způsobem k perličkám patří např. trvající požadavek některých zemí rozvojového světa na právo znát, kterou cestou (route) dochází k propojení přes jiné země. Jde o určitý relikt, nyní zdůvodňovaný potřebou předcházet podvodům, kdy by tranzit byl operátorem volen po delší trase, aby byl co nejdražší a pro operátora tranzitní sítě co nejvýnosnější. Požadavek znamená zásah do suverenity jiných zemí. V paketovém provozu pak trasa nebývá fixována, není sledována ani operátorem, natož státem, na nějž by se měla vztahovat povinnost tyto informace poskytovat. Po této stránce jde požadavek značně mimo realitu.
K mnohem závažnějším otázkám patří definice subjektů, kterých se povinnosti ze smlouvy (tedy Řádu) týkají. Signatářem smlouvy jsou členské státy, mezinárodní komunikaci realizují v liberalizovaném prostředí komerční subjekty. Definice těchto subjektů je klíčová. Pokud půjde v souladu s pojetím telekomunikací jednoznačně o operátory, kteří prostřednictvím svých sítí zajišťují telekomunikační provoz a poskytují tak telekomunikační služby – tedy založené na přenosu, směrování signálů elektromagnetické či optické povahy, je vymezení jednoznačné. Pokud by byla definice rozvolněna, může být mezi subjekty zařazen i internetový provider. A to je počátek možnosti dožadovat se prostřednictvím mezinárodní smlouvy, aby „z důvodu bezpečnosti“ zabránil přenosu nežádoucího obsahu. A jsme u možnosti „legálního“ zavedení cenzury, zásahu do obecných lidských práv.
Dochází ke střetu dvou táborů. Není divu, že po polovině konference ještě nebyly přijaty žádné ucelené texty aktualizovaného Řádu. Tímto stavem nemůže být překvapen nikdo z těch, kteří byli v úvodu konference svědky zásadního odporu proti návrhu Švédska, podpořeného i Českou republikou, aby konference byla plně transparentní vůči veřejnosti, na všechna její jednání byl umožněn přístup novinářů a všechny její dokumenty byly veřejně dostupné.
Především díky postoji generálního tajemníka ITU p. Hamadouna Touré se na začátku konference se podařilo dosáhnout alespoň toho, že jsou pořádány denně tiskové konference, jsou přístupné přenosy (webcasting) z plenárních zasedání a zpřístupňovány dokumenty přijaté plenárními zasedáními.
Jaké návrhy vznesly které země a jak znění návrhů konkrétních ustanovení Řádu negativně či pozitivně ovlivnily v průběhu jednání, která plenárním zasedáním předcházela, se tedy veřejnost nedovídá. Ale i průběh plenárních zasedání, jejichž přenosy i záznamy přenosů jsou dostupné na http://www.itu.int/en/wcit-12/Pages/webcast.aspx, poskytuje určitý obraz o tom, které státy skutečně hájí zájmy veřejnosti. Jen je třeba pečlivě zvažovat, kde jde o podstatu.
Hlásat, že je potřeba bojovat proti spamu a požadovat, aby v zájmu uživatelů byla ustanovení o spamu vložena do Řádu se zdá logické. Avšak jen do okamžiku, než si uvědomíme, že spamem je především informace, kterou za nežádoucí považuje uživatel. Ale tatáž informace může být pro jiného žádoucí a spamem není. A že tedy žádné úplné „řešení“ neexistuje – v žádném státu. Na opatření v použití technických prostředků ani vyškolení uživatelů není potřeba mezinárodní smlouva. Co je tedy za snahou zavést spam do mezinárodní smlouvy, a rozšířit tak její působnost. Mezinárodní smlouva je tu přeci od toho, aby něco regulovala. Chtějí uživatelé, aby jim někdo reguloval informace?
Že ale použitý text něco takového nenaznačuje? Shodou okolností je stejným táborem podporován návrh, aby se telekomunikační konference začala konat v pravidelných např. čtyřletých intervalech, aby mohl být Řád „přizpůsobován průběžně potřebám“. Během posledních 24 let, kdy Řád přizpůsobován nebyl, došlo k nevětšímu rozmachu telekomunikací v lidských dějinách.
Konference končí 14. prosince 2012 a její výsledek je stále otevřen. I proto, že co do počtu, zemí s plně liberalizovaným trhem, rozvinutou hospodářskou soutěží a s minimálními intervencemi do komerční sféry není dosud mezi členskými státy ITU většina.
Žádné komentáře:
Okomentovat