Volba prezidenta, média a některá slabá místa

Kolem letošní únorové volby prezidenta probíhá velmi intenzivní předvolební kampaň, která není zaměřená pouze na samotnou volbu, o které rozhodnou poslanci a senátoři, ale je zcela evidentně směrována i pro celkové předvolební klání na podzim tohoto roku , ale pravděpodobně i na politické soupeření v dalších etapách (včetně voleb parlamentních). Střednědobé prvky kampaně jsou v médiích patrné již od podzimu a nyní se viditelně stupňují, postupně objevují i skrývají. Jak se zdá, možná i díky dosavadní relativní bezkonfliktnosti při řízení většiny krajů budou tak i letošní krajské volby zřejmě více ve znamení „velké politiky“, resp. budou mediálně posilována témata na celorepublikové úrovni. Zajisté tomu odpovídají i skladby některých právě vznikajících kandidátních listin.

Samotná volba prezidenta začíná být mediálně nezajímavá až únavná a pro řadu běžných čtenářů/konzumentů denního tisku obtěžující - však již postupně mizí z titulních stran a plocha věnovaná tomuto tématu se postupně zmenšuje. Jistě k tomu přispívá i mimořádně intenzivní snaha rychle popularizovat protikandidáta, provázená značnou povrchností, tendenčností a viditelnou obecností, navíc až příliš plnou „pozitivních frází“. Ani novináři nemají již mnoho chuti být poněkud „investigativnější“ v této věci a spíše se, zřejmě v rámci redakční (...) politiky (včetně el.serverů), věnují zjednodušeným a pozičně jasným PR praktikám.

V rámci mediálního boje probíhá snaha buď přímo nebo „oklikou“ (tradičně za výpomoci tzv.III.osob) upozorňovat na slabá místa soupeře. Na oslabení image současného prezidenta se až velmi zjednodušeně hovoří o 90.letech jen a pouze jako o negativní době „krachu kupónové privatizace ve spojení s podvodnou atmosférou“. Na druhé straně v případě protikandidáta je jistotou sporů jeho angažmá na straně ČSOB a dalších s tím i politicky spojovaných kauz. Kupodivu se ale třeba jen velmi málo a téměř bez povšimnutí ponechávají značně nejasné (pro řadu až podezřelé) detaily či otázky z minulosti, například jedna epizoda -romantizovaný „útěk“ tehdy neplnoletého Jana Švejnara s mladší sestrou vlakem za rodiči diplomaty ČSSR do emigrace a velmi rozporné interpretace a odpovědi na otázky, připravené pravděpodobně v PR týmu. Pro tak krátký finiš v rámci mediálního „momentu překvapení“ a jako argumenty lidem, kteří jsou rozhodnuti volit převážně ze zcela jiných důvodů než kvůli názorům, pozitivům a negativům kandidáta to jistě stačí, ale na seriózní mediální prezentaci anebo promyšlenou obranu před médii, pokud by to byla média zkoumavá a důsledná, jen těžko.

* Emigroval jste v sedmnácti letech. Nenechal jste za sebou v Československu přítelkyni?
Nechal. Nechal jsem tady přítelkyni a bylo to velmi těžké. Dnes se s ní znám a scházím, jsme dobrými přáteli. Ale tehdy to byl samozřejmě nelehký životní osud, to je jasný.
* Věděla, že odjedete?
Bylo to narychlo. Jí a nejbližším přátelům jsem to sdělil. Jinak jsme to drželi v tajnosti.
* Z Československa jste se svou sestrou odjížděl v roce 1970...
Ano, rodiče odjeli o něco dřív, my jsme tady ještě byli, a pak jsme odjížděli se sestrou, přesně tak.
* Proč jste nejeli hned s nimi?
Já jsem se ještě snažil dokončit maturitu. Jak se ale ukázalo, situace se měnila velice rychle. Zezačátku to šlo poměrně pomalu, ale potom už ty prosovětské síly získávaly čím dál větší kontrolu. A najednou jsme dostali avízo, že lidem, kteří měli výjezdní doložku ještě z Dubčekovy doby, to znamená před invazí, tak jim je možná zkonfiskují. Tudíž jsme museli co nejrychleji vyjet.
* Bylo to pro vás frustrující, nebo dobrodružné?
Bylo to dobrodružné. Představte si, že je vám sedmnáct let, sestře je třináct, a najednou dostanete tuhletu zprávu. A teď se snažíte nějak strategicky vymyslet, jak teda vyjet, aby to přitáhlo co nejmíň pozornosti. Přišel jsem s nápadem, že bychom jeli nočním vlakem místo letadla. Spoléhali jsme na to, že ve dvě hodiny ráno to na česko-německých hranicích nebude tak zlé, a doufali, že nejsme na seznamu.
* Nepochyboval jste ani na chvíli, že odjedete?
Vůbec jsem si nepředstavoval, že bych jel do Ameriky. Já jsem tenkrát mířil do Švýcarska a mnozí jsme si říkali, že to třeba bude krátkodobá epizoda. Teprve když mě bez maturity nevzali na žádnou evropskou školu a já si najednou uvědomil, že abych mohl studovat, budu muset jet za oceán, začalo to nabývat mnohem konkrétnějších dimenzí. Ten první rok byl opravdu těžký. Strašně se mi stýskalo, ale pak jsem si začal říkat, možná že to bude k dobru, že se někdy budu moct vrátit a rodné zemi pomoct. A ono se pak stalo, že jsem v roce 1990 přijel zpátky, připravil strategii transformace pro Československo a spoluzaložil tady s českými kolegy instituci CERGE, jejíž čeští studenti dnes mohou konkurovat studentům amerického Harvardu.